In memoriam

    Asi jako každé dítě i já jsem od malička moc toužila po pejskovi. Nejdřív o tom rodiče nechtěli ani slyšet, ale pak nevydrželi mé každodenní nářky a když mi bylo 12, dostala jsem tříměsíční štěně dlouhosrstého jezevčíka jménem Dan. Daneček se okamžitě stal miláčkem celé rodiny. Protože o výchově psů toho u nás nikdo moc nevěděl, stal se hýčkaným mazlíčkem bez nějakého zvláštního výcviku. Když se nad tím zamyslím, je až s podivem, že celkem poslouchal a nebyly s ním žádné výraznější problémy. Byl to sice typický jezevčík s tvrdohlavou povahou a ke stáru už trochu nerudný, ale byl to můj první pes, dal mi spoustu radosti a nikdy na něj nezapomenu. Přes zdravotní problémy v posledních letech života se u nás dožil krásného věku 15 let a 8 měsíců.

    Druhým pejskem v naší rodině byl kříženec špice Míša. Ten nebyl můj, ale patřil babičce. Vzhledem k tomu, že k nám babička pravidelně chodila a Míši brala sebou, strávil u nás také nějaký čas a  byl to skvělý kamarád. K cizím lidem byl sice dost nedůvěřivý, ale o to větší mazlík byl k domácím. Jestliže Dan měl alespoň minimální výchovu, tak Míša neměl vůbec žádnou. Naštěstí to při jeho skvělé povaze nebyl až takový problém. Bohužel nás v 11 letech opustil, když podlehl zákeřné nemoci.